Elektronickýá

udbě, která dostala koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let škatulku se štítkem “industriální”, toho příliš pozitivního nenajdete. Pomocí syntezátorů, samplovaných zvuků z médií i jiných civilizačních ruchů skládá svůj pochmurný zvuk. Náměty čerpá z témat, jako jsou války, ekologické katastrofy, totalitní kontrola nebo odlidštění. Pokud ji lze k něčemu připodobnit, tak asi k “dobovému” soundtracku z varovných filmů Brazil, Vetřelci, Dvanáct opic nebo nedávného kinohitu Potomci lidí. Samozřejmě se nabízí otázka, proč se v poměrně blahobytné a spokojené společnosti nachází subkultura, které tolik učarovala témata apokalypsy, ošklivosti nebo agresivity? Prvním, kdo použil pojem “industriální hudba”, byl Ital Ballila Pratella, jenž tak v díle Musica Futurista z roku 1912 označil zvuk “v době vlády strojů a vítězného tažení elektřiny”. Skoro sto let po vydání tohoto futuristického manifestu má ovšem pojem industriální hudba zcela jiný obsah. Vytvářejí ji nikoli akustické nástroje, ale všemožné technické vymoženosti, jako jsou syntezátory, sa